Zpět na seznam

Jak se cvičí parašutista
11.02.2005

.. tak tohle se na reklamních letáčcích lákajících na ZV určitě nedočtete

autor Gumák



Jak se cvičí parašutista





Účelem výchovy v rámci brannosti národa je nejen zvýšení a zlepšení, ale hlavně i udržení vzájemného a plně kladného poměru mezi armádou a občanstvem, ale rovněž z praktického hlediska zvýšení těsné i duševní kondice mládeže – děvčat i chlapců. V aeroklubech mimo výcvik pilotní bude tedy organizován na národním podkladě i parašutismus a tím celá myšlenka zobecněna.
Účelem výcviku brance parašutisty je pak: vycvičení brance ve vyzkoušené technice seskoku padákem, kontrola sestupu na padáku a kontrola tohoto, technika přistání.
Hlavní povinností středisek aeroklubů pak bude provést veškerou předběžnou přípravu budoucího parašutisty a znárodnění celé myšlenky. Výcvik sám bude veden vojenskými i civilními instruktory, absolventy ústřední vojenské paraškoly podle směrnic nadřízených úřadu i velitelství. Doba trvání kursů (teoretického i praktického výcviku) bude stanovena podle zkušeností i místních poměrů. Jistě však bude vše uspořádáno tak, aby program kurzu vyhovoval nejen po stránce výcvikové, ale i po stránce soukromého zaměstnání cvičenců a instruktorů, členů aeroklubů, tj. organizačně obdobné cvičením Sokola.
Celý výcvik bude rozdělen do čtyř kategorií, a to: 1.Teorie. 2. Praktický výcvik na syntetických aparátech. 3. Přednášky a filmy. 4. Společenská výchova. Bude záležet nejen na cvičencích samotných, ale hlavně na vedoucích aeroklubů a instruktorech aby vlastní výcvik a jednotlivé body uspořádány tak, že výcvik sám bude plynule spojovat a uvádět v reální život veškeré požadavky kladené na brance parašutistu, a to nejen po stránce tělesné výchovy, ale i po stránce morální a společenské.

Tělesná zdatnost

Požadavky na tělesnou odolnost jsou poměrně značné, a vzhledem k tomu, že naší snahou hned musí být stoprocentní bezpečnost jednotlivce, je nutné, aby před výcvikem na syntetických aparátech byl proveden zvláštní otužovací výcvik jednotlivce. Jedině tak se získá všeobecné zdokonalení a i větší tělesná odolnost branců. Dokonale připravený instruktor a individuální péče i pozornost věnovaná každému prvku výcviku a dobrovolná, rozumově odůvodněná kázeň cvičence nebezpečí zranění sníží na minimum nebo úplně vyloučí. Nechci nikoho těmito řádky zastrašovat, určité nebezpečí je například i v sokolském cvičení, přes to však málo kdy slyšíme o nějakém úrazu, důvodem toho vždy byla dobrovolná sokolská kázeň.
Výběr parašutistů bude z dobrovolných přihlášek. Jsou tedy již na začátku vyloučeni ti, kteří projevují jakoukoliv slabost.Rovněž tak duševní bystrost, postřeh a inteligence hrají důležitou roli a musí být vedeny ve správném směru, aby se vyloučila možnost zranění nadbytkem snahy a energie cvičence.
Vedoucí myšlenkou a cílem otužovacího výcviku je tudíž: schopnost – odolnost – vytrvalost – rychlost a správnost jednání – bystrost postřehu. Program otužovacího výcviku dá se shrnout v těchto bodech: běhy, skoky, skoky přes překážky do dálky a hlavně hloubky, kotouly vpřed, vzad i do stran, salta, vytrvalostní pochody, cvičení zesilující svaly břišní, pažní i nožní, cvičení zesilující klouby, kotníky i kolena, volejbal, házená, fotbal a sportovní závodění všeho druhu. Pro cvičení Skauta ve volné přírodě, kde jedinec je nucen pracovat buď individuelně nebo ve skupinách, za určitým předem stanoveným cílem.


Vlastní výcvik


Teoretický výcvik obsahuje výklady organizace střediska i programů výcviku, popisy výcvikových aparátů, jejich použití i účel, možnosti zabezpečení zranění a jak je vyloučit, popisy různých typů letounů, balonů i gondol a padáků za použití fotografií, náčrtů, modelů a pokud možno nejvíce praxe, přednášky lékařů, odborníků civilních i vojenských, přednáškové skeče z právě minulé války, debaty v rámci klubů, výklady voj.předpisů i stálých nařízení, pokud je to potřeba atd. podle rozhodnutí místních vedoucích a poměrů.
Praktický výcvik na mučidlech veden speciálně cvičenými instruktory podle přesně stanovených směrnic a předpisů, a to jak vojenských tak i od ústředí ARČS (příručka pro instruktory bude vydána co nejdříve).
Účelem i cílem výcviku brance parašutisty v aeroklubech bude: vycvičení brance parašutisty v provedení čistého a plně kontrolovaného sestupu z horské dráhy a lanové brzdy tak, aby bylo zabráněno zamotání se do nosných šňůr padáku, kontrola sestupu i polohy těla během pádu, kontrola a ovládání techniky přistání.
Seskok z lanové dráhy a vzduchové brzdy je však , jako vrcholový výkon , podmíněn absolvováním nezbytného výcviku i praxe na všech ostatních syntetických aparátech. Syntetické aparáty zaručují svojí konstrukcí přiblížení se přípravnému výcviku co nejvíce skutečnosti vlastního pádu a sestupu padákem, dokonce v určitém směru i tyto pocity překonávají, a tím je možno uvést parašutistu do prostředí pocitů seskoku padákem z balonu nebo letounu. Sestava i použití syntetických aparátů je podmíněna účelem vlastního výcviku, tj. opuštění letounu či balonu – vlastní sestup, jeho kontrola a technika přistání.Rovněž tak instrukční technika je sestavena tak, že zaručuje nejen plné a správné pochopení prvku výcviku cvičencem, ale hlavně jeho stoprocentní bezpečnost. Instrukční technika obsahuje proto tyto body: slovní vysvětlení demonstrace instruktorem, nácvik žáků jednotlivě, individuální korekce žáků instruktorem a další individuální výcvik žáků.
Pozemní výcvik vyžaduje stálou a častou změnu různých typů aparátů, což znamená výstup na vysoké platformy, skoky, pády, kotrmelce. Výsledkem toho jsou možné modřiny nebo poranění. Toto stálé nebezpečí musí být odstraněno přísnou, plně dobrovolnou kázní, technikou, péčí i předvídavostí instruktora, což vše zvýší morálku cvičenců i široký zájem občanstva o parašutismus.


Výskok z letounu či balonu


Různé typy letounů a jejich vnitřní instalace vyžadují speciální nácvik opouštění letounu. To je buď otvorem (kruhovým, obdélníkovitým či oválným) v podlaze trupu letounu či postranními výskokovými dveřmi na jedné či na obou stranách letounu. Vzhledem k těmto požadavkům je vždy upravena gondola balonu.
Hlavní podmínkou techniky opuštění letounu je okamžité zaujetí polohy takové, která zaručí opět bezpečnost průchodu skokana otvorem a zamezí jeho případné kotrmelcování ve vzduchu, než se otevře padák naplno a zabrání tak zamotání se skokana do nosných šňůr padáku.
To je poloha „pozor“, do které skokan přijde okamžitě po opuštění letounu a setrvá v ní až do úplného otevření padáku. Důvodem k tomu je průchod skokana vrtulovým vírem jiných letounů a skutečnost,že skokanovo tělo má rychlost opuštěného letounu (Newtonův zákon).
Vrtulový vír totiž se snaží ohnout skokanovo tělo směrem dozadu. Při výskoku podlažním otvorem ohýbá už i část těla – nohy – která přijde do styku s vírem nejdříve. Síla vrtulového víru je taková, že tělo skokana může vymrštit proti přední stěně otvoru a tak způsobit poranění. Při výskoku z postranních dveří je tělo skokana vystaveno tak silnému vlivu vrtulového víru, že nezabrání kotrmelcování nebo rotaci ve vertikální rovině. Jestliže však je tělo ztrnule napnuto v poloze „pozor“, vliv vrtulového víru, i když se nedá vyloučit, je snížen na minimum.
Nácvik správného výskoku a průchodu různými podlažními otvory nebo postranními dveřmi se provádí na maketách. Výše seskoku je úměrně závislá na pokročilosti a schopnosti družstev cvičenců. Pocit strachu se zmenšuje délkou praxe a proto postupné zvyšování výšek seskoku i pádu je nutné.

Kontrola sestupu padákem

Po opuštění letadla zůstane skokan v poloze „pozor“ až do chvíle, kdy ucítí otevření padáku. V tom okamžiku zaujme polohu sestupu, tj. polohu napolo sedě, která mu umožňuje větší volnost pohybu a dobrou přípravu k přistání. Při sestupu, ať už s plně otevřeným padákem nebo chvíle jeho otevření, působí na skokana určité vnější vlivy, jejichž výsledkem je oscilace na padáku, často velmi značná. Pro praktický nácvik kontroly sestupu se používají pak různé druhy závěsů, speciálních kolovadel a závěsů padákových vest, které umožňují nácvik polohy „pozor“ i přechod do další polohy přestupové, a to v klidu i za oscilace, v různých rychlostech i výškách. Nacvičuje se také zastavení kotrmelcování, překonání oscilace, odmotávání se z nosných šňůr padáku, příprava k přistání v různých směrech, otáčení se během sestupu atd.


Technika přistání


Pro výskok z letounu je sice nutná určitá odvaha skokana, ale bezpodmínečné je ovládání techniky přistání, kterým skokan svůj výkon dovršuje. Směr a pozici přistávání nelze předem předpovědět. Proto přistávání za nejrůznějších podmínek a ve všech směrech musí být předem cvičeno. Hlavní podmínkou bezpečného přistání je rozložení a absolvování nárazu na zemi tak, aby ani kolena, lokty, ramena a hlava nepřišly do styku se zemí. Začáteční náraz je nutno absolvovat plochou obou těsně semknutých chodidel a přechodem kotoulu na záda ve směru snášení větrem, náraz rozložit na boční stranu lýtek, stehen a zad při provádění vlastního kotoulu. K výcviku přistání slouží speciální syntetické aparáty, jako např. gumová lana a závěsy na nácvik kotoulu, různé typy můstků, skluzavky, závěsy na cvičení pádu a přistání, gumové závěsy s elektrickým vypínačem atd.
Lanová dráha i vzduchová brzda, jejichž funkce je stručně popsána v minulém článku v Rozletu, slučují všechny výcvikové prvky nahoře uvedené v jeden výkon, prováděný téže nebo větší rychlosti než je rychlost vlastního sestupu padákem.
Kdy a za jakých podmínek cvičenec může být připuštěn k provádění vrcholných výkonů při parašutistickém výcviku v aeroklubu, záleží plně na ověření instruktora, který výcvik vede a své cvičence od začátku sleduje.