Zpět na seznam

Předání štafety - II
15.11.2005

pokračování

Svislou rychlost lze zvýšit několika způsoby; především volným pádem v poloze „žabák“ (asi o 2%). Její další variantou je poloha pro rychlý volný pád: ruce se stáhnou těsně k tělu, takže vzduch obtéká pouze dlaně; horní část těla se přitom sice mírně sklání dolů, ale přece je možné polohu kontrolovat pouhým pohybem (zvednutím) hlavy. Nohy jsou v kolenou úplně skrčeny a roztaženy na strany. Tato poloha zvyšující svislou rychlost o 5 - 10%, je vhodná především pro přiblížení se k prvnímu parašutistovi (aniž by docházelo k vodorovnému přemísťování).
K překonání větších svislých vzdáleností (několik desítek metrů) lze použít pádu „po hlavě“: ruce jsou přitisknuty k tělu a napjaté nohy jsou jenom mírně roztaženy (úhel asi 30°),.Tato extrémní střemhlavá poloha umožňuje zvýšit svislou rychlost o 20 – 30% (což závisí jednak na tom, jak dlouho parašutista v střemhlavé poloze setrvává, jednak na tom, jak má napjaté nohy). Střemhlavou polohu je nutno zaujímat pozvolna, aby parašutista mohl tělo neustále ovládat.
Chce-li sportovec zvýšit vodorovnou rychlost, zaujímá tzv. polohu „delta“: ruce nataženy dozadu a na strany, pod úhlem 30 – 60°; těžiště se tedy přenáší dopředu a parašutista, skloněný v mírném úhlu k vodorovné rovině, se začíná přemisťovat dopředu. Rychlost vodorovného pohybu je tím větší, čím jsou paže blíže u těla a blíží se 18 – 19km/h.
Zaujme-li parašutista tzv. obrácenou polohu „delta“, začne se pohybovat dozadu: nohy jsou skrčeny v kolenou (chodidla nad koleny), podobně jako při poloze pro rychlý pád, ruce – roztažené dopředu – jsou napjaty v loktech; tělo stočené šikmo dolů, klouže dozadu.

V jiné poloze lze dosáhnout vodorovné rychlosti až 90km/h, tj.skoro poloviny svislé rychlosti; teoreticky je tedy možné přemístit se při výdrži 60 vteřin až o 1,6 km (vůči zemi).

Tato poloha se však při štafetových seskocích skoro vůbec neuplatní, jednak proto, že při předávání štafety jde většinou o překonání vodorovných vzdáleností kolem 30, nejvíce 60 metrů, jednak proto, že setkání parašutistů pohybujících se tak velkými rychlostmi by bylo velmi nebezpečné. Lze jí nanejvýš použít v konečné fázi seskoku, po předání štafety, k dosažení správného bodu k otevírání padáků. V této poloze (připomínající poněkud polohu používanou při skoku na lyžích) jsou ruce, mírně skrčené v loktech, nataženy podél těla a dlaně, vzdálené od těla asi 15 cm, jsou otočeny k zemi. Natažené nohy jsou asi 15 až 20 cm od sebe, špičky chodidel směřují od těla. Hlava je zakloněná natolik, že se zadní část přilby dotýká obalu hlavního padáku, tělo je mírně „zlomeno“ v pase, zadní část těla vysunuta. Tato velmi nestabilní poloha vyžaduje dokonalý nácvik.






Setkání při volném pádu

Parašutista, který nese štafetu, udržuje přesnou prsní polohu, v níž je svislá rychlost volného pádu co nejmenší. Druhý parašutista se asi ve třetí vteřině obrátil o 180° a zaujal polohu dovolující zrychlený volný pád (se současným mírným dopředným pohybem – klouzáním); počínal-li si správně, dostal se přímo před svého partnera.
Nyní se musí oba parašutisté k sobě velmi těsně přiblížit, protože není možné předat si štafetu v natažené ruce. To by mohlo mít za následek porušení stability volného pádu a okamžité oddělení se od sebe nebo dokonce přechod do neřízeného volného pádu. Zvířený vzduch vytváří kolem padajícího parašutisty jakousi bariéru, která značně ztěžuje těsné přiblížení (zvláště v posledních 60 – 90 cm).
Velmi často se stává, že se druhému parašutistovi nepodaří ihned zvýšit svislou rychlost, nebo že je při pádu unášen příliš daleko dopředu. Někdy zase padá příliš rychle a dostane se až pod parašutistu, který nese štafetu. Základní příčinou bývá především značně velká svislá rychlost volného pádu prvního parašutisty a dále nedostatečná koordinace činnosti obou sportovců a jejich pomalé reakce. Při seskoku s výdrží 30 vteřin můžeme pro vlastní akci počítat maximálně s 15 vteřinami.
Přelétne-li druhý parašutista nad svým partnerem nesoucím štafetu, musí se otočit o180°, aby ho opět zahlédl a opět zrychlí pád. Stejně pohotově musí reagovat parašutista nesoucí štafetu: také se ihned otočit o 180°, dále udržovat polohu dovolující co nejpomalejší pád a stále pozorovat parašutistu, který se k němu přibližuje. Dostane-li se druhý parašutista pod svého partnera, který drží štafetu, pak se role samozřejmě vymění. Parašutista se štafetou musí pohotově zaujmout buď polohu pro rychlý volný pád nebo polohu „delta“, aby klouzal šikmo dolů, zatímco spodní parašutista musí zpomalit volný pád přechodem do prsní polohy. Vzdálenost mezi oběma sportovci se nesmí nadměrně zvětšit. Klíčem k úspěchu je opět pomalý pád spodního parašutisty.
Nepodaří-li se sportovcům předat si štafetu při prvním pokusu, musí se oba snažit, aby se od sebe nevzdálili více než 3 – 4,5 m (a to jak ve vodorovné, tak ve svislé rovině). Vzroste-li vzdálenost mezi nimi například na 6 m (třeba i 10 vteřin po výskoku), může se jim předání štafety ještě podařit. Nejčastěji se však stává, že se obou sportovců zmocní nervozita, že začnou „spěchat“. Výsledkem takového neuváženého počínání je pouze to, že v příštích deseti vteřinách kolem sebe prolétnou ještě dvakrát nebo třikrát, aniž by se jim podařilo vzájemně se přiblížit natolik, aby si mohli předat štafetu.

Zkušený parašutista by měl být schopen měnit vodorovnou i svislou rychlost volného pádu a klouzání (pod úhlem 1 – 2°) teoreticky v rozmezí 30 – 60cm/s.

Parašutisté, kteří mají základní přípravu pro štafetové seskoky, zpravidla velmi dobře ovládají obvyklé otáčení těla v normální poloze. Otáčky v poloze volný pád nebo v poloze „delta“ jsou obtížnější, protože podobných případech nelze běžných způsobů otáčení použít.Nejvýhodnější způsob, umožňující pomalé otáčky v poloze „delta“, je otáčení „přes rameno“. Otáčivý pohyb vychází z jednoho ramene, druhé se pohybuje v opačném směru (tak např. otáčka doprava pravým ramenem, levé „pomáhá“). Vnitřní ruka (ve směru otáčení) je skrčena, zatímco druhá udržuje směr klouzání.

Jak poloze pro rychlý pád, tak v poloze „delta“, mohou otáčení pomáhat i ruce. Je také nutno si uvědomit, že skrčení nohy v koleně vyvolává otáčivý pohyb (ve směru ohnutí nohy). Při všech obratech je nutno respektovat základní poučku, že plynulých změn směru a rychlosti volného pádu lze dosáhnou pouze plynulými, jemnými pohyby. Rozhodně je lepší, věnovat deset vteřin nenásilným přibližovacím manévrům, jejichž výsledkem je setkání a předání štafety, než se vzájemně „stíhat“ – nejčastěji bezvýsledně.






Kolize při volném pádu

Při štafetových seskocích není možno opomenout ani nebezpečí kolize při volném pádu. Proto se doporučuje zahajovat přibližovací manévr zboku nebo zezadu – z levé nebo z pravé strany, podle toho, v které ruce drží parašutista štafetu. Tzv. čelní přibližování (obličeji proti sobě) je samozřejmě výhodnější, protože parašutisté se mohou stále pozorovat, ale také mnohem riskantnější. Boční náraz (např. při relativní vodorovné rychlosti 16 km/h) je jistě snesitelnější, než čelní náraz hlavami, rameny, nohou do ramene apod.
Rychlost volného pádu lze nejsnáze zmírnit nebo naopak zvýšit jemnými pohyby rukou s roztaženými a mírně napjatými prsty. Je-li v poloze pro rychlý pád potřeba poněkud zmírnit vodorovnou rychlost nebo zabránit, aby se dále nezvyšovala, roztáhne parašutista ruce (popřípadě i nohy) na strany a v této poloze je udržuje tak dlouho, dokud se rychlost neustálí. Podobně lze regulovat vodorovnou rychlost při pádu v poloze „delta“: stačí vysunout mírně skrčené ruce dopředu a trochu je ohnout v loktech, takže působí jako vzdušné brzdy. V konečné fázi přibližování může parašutista použít kteréhokoli z těchto způsobů. Jsou-li veškeré pohyby plynulé a jemné, je také nebezpečí srážky minimální, zvláště při přibližování zezadu nebo zboku, které nevyžaduje náhlé změny rychlosti a energetické pohyby rukama.
Někdy se stává, že parašutista, který má převzít štafetu, je nucen snižovat vodorovnou rychlost („brzdit“) třeba jednou či dvakrát za vteřinu. Musí tedy posunovat ruce před obličej velmi zvolna, někdy jen o několik centimetrů, protože větší nebo prudší pohyb by měl za následek i změnu klouzání. Vodorovná rychlost bývá při klouzání a přibližovacím manévru nevelká, třeba jen 45 cm/s, což znamená, že by přiblížení ze vzdálenosti např.3m trvalo asi 6 vteřin. Má-li parašutista překonat vzdálenost několika desítek metrů, musí samozřejmě rychlost vodorovného pohybu zvýšit.






Kontrola času a vzdálenost

Při štafetových seskocích se nelze řídit běžně používanými tabulkami středních rychlostí volného pádu a tedy ani příliš spoléhat na stopky. Nejdůležitějším přístrojem je výškoměr. Parašutista však musí počítat s určitým zpožďováním výškoměru, zvláště při rychlém volném pádu, při zvyšující se rychlosti pádu apod. Údaje výškoměru jsou spolehlivé jen tehdy, padá-li parašutista v normální prsní poloze.
Parašutisté někdy soustředí pozornost výhradně na přibližovací manévr, předcházející předání štafety, a opomenou sledovat údaje přístrojů (nehledě k tomu, že čtení údajů je v této fázi seskoku značně ztíženo). Aby se předešlo nebezpečí, že oba sportovci ztratí kontrolu výšky, musí oba nejprve přesvědčit o správné funkci přístrojů (asi v páté vteřině po výskoku) a pak pozorně sledovat jejich údaje, což je při štafetovém seskoku ještě mnohem důležitější než při jiných příležitostech. Za bezpečnost dvojice odpovídá především sportovec, který nese štafetu, protože jeho úkolem je převážně udržovat určitou polohu a rychlost volného pádu a obvykle se aktivně nepodílí na přibližovacím manévru; může tedy snáze sledovat přístroje. Jestliže ho druhý parašutista podlétne, úlohy se samozřejmě vymění. Přitom však nemohou bez výhrad spoléhat jeden na druhého; čas i výšku musí sledovat oba – od výskoku až po otevření padáků, zvláště pak po předání štafety.

Otevírání padáků

V plánu seskoku je nutno přesně stanovit, v kterém okamžiku se parašutisté od sebe vzdálí před otevřením padáků. Zpravidla by to mělo být ve výšce minimálně 900 m; do otevření padáku by tedy mohlo ještě pět vteřin (za tu dobu prolétne parašutista, který dosáhl kritické rychlosti, vzdálenost asi 300 m). V tomto kritickém okamžiku, kdy se oběma parašutistům zdá, že čas plyne daleko rychleji, a že se země kvapem přibližuje , se musí od sebe rychle vzdálit,a to vodorovným směrem, což je nejúčinnější a také nejbezpečnější. Ani nyní nesmí však jeden druhého ztratit z očí a musí se navzájem pozorovat (třeba jen letmými pohledy přes rameno). Oba musí také důsledně dodržovat pravidlo, že parašutista, který je výše, je plně odpovědný za to, že otevře padák dříve. Jinak by se totiž mohlo stát, že by nejprve otevřel padák „spodní“ parašutista a ohrozil tak bezpečnost svého partnera. Stane-li se již, že se parašutisté, vzdálivší se od sebe, ztratí z dohledu, je nutné, aby se ten z nich, který je níže, přesvědčil pohledem vzhůru, nad sebe, zda může bezpečně otevřít padák. Kromě toho se ještě doporučuje uchopit uvolňovač a vyčkat nejméně jednu vteřinu (nebo raději ještě déle) a teprve potom uvést padák v činnost. Tento způsob otevírání padáku umožňuje druhému sportovci, který by eventuelně mohl být nad parašutistou otevírající padák, aby otevřel padák o něco dříve (a případně, kdyby snad náhodou opomněl kontrolovat čas a výšku, ho upozorní na to, že je čas padák otevřít).






gumák









výskok







po výskoku







žabák







seskok s dýmovnicí