Zpět na seznam

Předání štafety
07.11.2005

Daryl Henry - 1964




V poslední době se objevují v zahraničních časopisech články zabývající se různými problémy seskoků s předáváním štafety při volném pádu a úvahy o zařazení této náročné disciplíny do programu příštího mistrovství světa v seskoku padákem.
Sportovci v některých zemí, hlavně ve Spojených státech a Sovětském svazu, získali v minulých letech značné zkušenosti se štafetovými seskoky, zatímco naši parašutisté je teprve začínají shromažďovat. Uveřejňujeme proto překlad nejdůležitějších částí obsáhlého článku o štafetových seskocích, který vyšel v americkém časopise „Parachutist“. Některé autorovi názory ( např. tvrzení, že k nácviku seskoku s předáním štafety stačí několik seskoků s výdrží 30 vteřin) je však nutno brát s určitou rezervou.














Jednoduché předání štafety při volném pádu vypadá tak, že dva parašutisté vyskočí z letadla (nebo ze dvou letadel) v krátkém časovém rozpětí, řídí volný pád, aby klouzali k sobě a předali si štafetu, vzdálili se od sebe a otevřeli padáky.
Štafetové seskoky vyžadují značné zkušenosti, protože sportovec zodpovídá i za bezpečnost svého partnera, druhého parašutisty.Oba musí pečlivě kontrolovat svou vzájemnou polohu, čas a vzdálenost od země, protože by jinak mohlo dojít ke kolizi při volném pádu, při otevírání padáku nebo bezprostředně potom. Prvním předpokladem bezpečného předání štafety je důkladně zpracovaný plán seskoku.












Plán seskoku

Parašutista musí bezpečně ovládat řízení těla kolem všech tří os, řídit volný pád skoro automaticky, podvědomě, aby nebyl nucen soustředit se výhradně na ovládání těla.
Parašutista střední postavy a váhy (výška asi 175cm, váha asi 80kg) dosahuje při volném pádu ve standardní poloze, s široce roztaženýma nohama a rukama, rychlosti kolem 180-190 km/h.











Rychlost volného pádu se mění hlavně v závislosti na poloze, ale také podle velikosti postavy, váhy parašutisty atd. v praxi uvažujeme při stanovení rychlosti volného pádu s aerodynamickým odporem a váhou těla parašutisty. Tak např. parašutista vysoký 185cm a vážící 85kg bude padat pomaleji než parašutista stejné váhy, vysoký 160cm. (Předpokládá se stejná poloha a samozřejmě stejné ostatní vlivy. Pozn.překl.) Dva parašutisté různé váhy a výšky mohou však přesto dobře spolupracovat, umějí-li měnit rychlost volného pádu. Změna- mi polohy těla lze zvýšit nebo snížit rychlost volného pádu až o 30%. V přesné prsní poloze padá parašutista rychlostí asi 192km/h (samozřejmě až po dosažení kritické rychlosti , asi po 12.vteřině volného pádu; rychlost závisí mj.na výšce seskoku), může však dosáhnout rychlosti až 200km/h, popřípadě rychlosti ještě o 1-2% vyšší.
V tzv. prsní poloze (rozpažené a natažené ruce, dlaně na plocho, s prsty u sebe; nohy, roztažené nejméně v úhlu 45°, jsou napjaty, špičky směřují poněkud od těla) je rychlost volného pádu nejmenší. Má-li parašutista ruce, mírně skrčené v loktech, trochu předsunuté (do vzdálenosti asi 30cm od obličeje) a nohy, mírně skrčené v kolenou, blíže u sebe ( tělo je vodorovné poloze, neprohnuté-poloha „žabák“), rychlost volného pádu vzrůstá.
Rychlost volného pádu závisí samozřejmě i na výstroji. Hladká, přiléhavá kombinéza umožňuje sportovci, aby dosáhl vyšší rychlosti. Čím větší je odpor vzduchu, tím pomalejší je pád. Parašutisté, kteří se pohybují při volném pádu rychleji než ostatní, používají větší, volné kombinézy z hrubého materiálu.
Důležitá volba vhodného typu letadla, umožňujícího oběma partnerům (vyskakujícím zpravidla téměř současně, v intervalu jedné vteřiny) dobře zaujmout polohu pro seskok. Nejvhodnější jsou tří až čtyřmístná letadla, např. Cezena 170 nebo větší letadlo. (U nás jak L-60 tak An-2.Pozn.překl.)












Zkušeným parašutistů stačí k předání štafety volný pád v trvání asi 10 vteřin. Méně zkušení sportovci by se však neměli pokoušet o předání štafety při volném pádu kratším jak 30 vteřin, což je minimální doba pro výskok, orientaci, sladění činností, vzdálení se od sebe a bezpečné otvírání padáku. Parašutista, který neabsolvoval nejméně pět seskoků s výdrží alespoň 30 vteřin, by se neměl o předávání štafety vůbec pokoušet; nelze totiž očekávat, že by byl schopen odpočítat výdrž 30 vteřin a současně se soustředit na jinou činnost. Výdrže nad 30 vteřin poskytují sice více možností a času ke spolupráci a jsou proto výhodnější, ale současně vzrůstá-i když jen nepatrně-určité riziko seskoku. Činnosti podmiňující předání štafety, např. stisk rukou, mají značný vliv na osobní pocity parašutistů, takže při delším společném volném pádu někdy opomíjejí sledovat údaje přístrojů a neuvědomují si dobře vzdálenost od země. Proto se považuje výdrž v trvání 30 vteřin za nejvýhodnější a dostačující ke spolupráci.
V plánu seskoku musí být přesně stanovena činnost obou partnerů při pokusu předat si štafetu: pořadí výskoku, kdo ponese štafetu,celkový plán volného pádu ( včetně různých alternativ a optických signálů) a co nejdůležitějšího – výška v níž je nutno definitivně ukončit pokus o předání štafety, vzdálit se od sebe a bezpečně otevřít padák.






Výpočet a výskok

Největší roli hrají dva faktory: dráha volného pádu (vzhledem k zemi) a vliv větru. Vyskočí-li parašutista z letadla pohybujícího se rychlostí např. 90km/h a setrvá-li v ovládaném volném pádu (ve směru letu – výskok ve směru letu je při štafetových seskocích skoro pravidlem), urazí – při bezvětří – asi za 6 vteřin, než začne padat kolmo k zemi, horizontální vzdálenost zhruba 60m. První parašutista proto opouští letadlo asi 60m před plánovaným bodem otevírání padáku. Při rychlosti větru kolem 36km/h se zmenšuje tato vzdálenost zhruba na polovinu. Je-li rychlost větru větší než 36km/h, není sice nutné se zanesením (letadlem) vůbec počítat, ale bod výskoku by se měl naopak posunout za bod otevírání padáků. Po deseti vteřinách volného pádu nebudou oba parašutisté potřebovat pro společný manévr větší plochu než kruh o průměru asi 60m, v němž si také zvolí body otevírání padáků.
Silný výškový vítr může zanést parašutisty, ještě před otřev padáků, do vzdálenosti až několika set metrů od bodu výskoku. Proto je nezbytně dobře znát směr a rychlost výškového větru; tyto informace lze velmi snadno získat poslechem povětrnostních rádiových zpráv,sestavovaných pro potřeby leteckého provozu. Vítr o rychlosti 36km/h má již vliv na dráhu volného pádu a je nutno s ním počítat. Výškový vítr má velmi často jiný směr než přízemní vítr; podle toho je nutno sestavit plán seskoku. Využije-li se správně informací o směru a rychlosti větru, je možné nejenom správně předat štafetu, ale také přistát v určeném prostoru.
Parašutisté dosáhnou nejlepšího výsledku, budou-li opouštět letadlo v intervalu asi jedné vteřiny; nemají tedy vyskakovat současně, ani prodlužovat interval mezi výskoky na dvě, popřípadě více vteřin. Tzv.výchozí postavení pro seskok, např. na stupačce, mají zaujímat současně. Zkušenější z nich má být na vnější straně, dál od trupu. Parašutista, který je blíže k trupu, drží štafetu v levé ruce a seskakuje (podle vlastních stopek) první. „Vnější“ parašutista seskakuje asi za vteřinu po něm.
Parašutista, který seskočil první, musí zaujmout a udržovat přesnou prsní polohu (ve směru letu), aby tělo kladlo co největší odpor a rychlost volného pádu byla co nejmenší. Nemá se ohlížet za letadlem a zvedat hlavu, aby se nedostal do šikmé polohy, nohama dolů, protože tím by se zvyšovala rychlost pádu. Teprve asi po pěti vteřinách volného pádu má, poohlédnutím vzhůru, zjistit polohu svého partnera (přitom však musí udržet vodorovnou polohu; šikmá poloha má totiž za následek zpětné klouzání). Základním úkolem parašutisty nesoucího štafetu je padat co nejmenší rychlostí, udržovat vodorovnou polohu (ve směru letu) a pozorovat druhého sportovce. To ho zpravidla zaměstná po dobu asi 10 vteřin od výskoku.
Druhý parašutista musí seskočit asi za vteřinu po prvním, zaujmout a udržet prsní polohu (ve směru letu) asi 3 vteřiny. Ihned poté se prudce otočit o 180° (proti směru letu ) a podívá se dolů a dopředu,za prvním parašutistou; jestliže správně dodržel vteřinový interval výskoku, zahlédne ho zpravidla asi 30 metrů pod sebou a mírně v předu. Pak se teprve snaží dosáhnout co nejvyšší rychlosti a přiblížit se k svému partnerovi.






Změny svislé a vodorovné rychlosti

Právě tak jako lze měnit svislou rychlost volného pádu, může parašutista zvyšovat nebo snižovat vodorovnou rychlost, popřípadě vodorovný pohyb úplně vyloučit. Ve správné prsní poloze dosahuje minimální svislé rychlosti (jak již bylo řečeno, asi 180 – 190 km/h), kterou lze úplným natažením rukou, roztažením prstů a popřípadě i vysunutím nohou snížit ještě o 1 – 2%; tato poloha je pro parašutistu nesoucího štafetu nejvýhodnější. Změny polohy rukou a nohou, i v malém rozmezí, mají za následek vychýlení osy těla z vodorovné roviny.




Příště pokračování článek z časopisu „Křídla vlasti“ z 8.1.1964

gumák