Zpět na seznam

Slapy 2005
23.03.2005

Pravda o pobytu Virníka a Metelky v rehabilitačním ústavu na Slapech

(autorem fotografií, použitých v tomto příspěvku není Šíma)


Milí přátelé, všichni jsme byli v posledních týdnech takřka přímými svědky léčebného rehabilitačního pobytu Virníka a Metelky ve středisku na Slapech a to dost podrobně. Není důvod se nad tím zvlášť pozastavovat, že? On- line reportáže byly vcelku precizní, fotodokumentace prakticky bezchybná, na první pohled pravdivě odrážející stav věcí. Tedy pro laickou veřejnost. ALE…
- opravdu nikoho z vás nezarazila nadmíru optimistická prezentace jejich léčení, zcela nepokrytě formulovaná tak, aby znovu a znovu budila závist a znechucení nad vlastním životem u lidí, kteří celou kauzu sledovali ?
- kdo z vás se skutečně pozastavil nad přítomností kreslených sester ve středisku ?
- nad oblečením pracovnic, které je typické pro fantazii každého zdravého heterosexuálního muže ?
- nepřipadalo vám divné, že hoši nikoho nezvali na návštěvu ?

Obdobných otázek by byla ještě celá řada. Problém je však poněkud složitější, proto jsem se rozhodla uvést tuto takřka dokonalou fabulaci na pravou míru a to především kvůli chlapcům samotným.

Musíme ocenit značné úsilí, vynaloženou energii, schopnost organizace a v neposlední řadě i výdrž a systematičnost, se kterou se Metelka s Virníkem celé záležitosti věnovali, zejména vezmeme-li v úvahu skutečné důvody pobytu v „rehabilitačním středisku“. Bohužel, musím konstatovat, že pravými důvody jsou duševní poruchy obou našich kamarádů. Že to nejsou poruchy běžné je jasné už z nutnosti detence chlapců mimo jejich běžný životní prostor, a to, jak již tušíte, v psychiatrické léčebně.












Důvody k psychiatrické hospitalizaci byly jednak diagnostické a jednak terapeutické. Nezřídka se stává, že duševně nemocní lidé svou chorobu dlouhá léta tají a svým způsobem jsou schopni na první pohled „normálního“ života. Jejich okolí sice zaznamenává jisté změny v chování, dosavadních zvycích, způsobech komunikace s okolím atd., ale je-li rozvoj onemocnění plíživý, jak tomu bylo v tomto případě, změny nejsou nijak náhlé a razantní a okolí si na pozvolné projevy duševní choroby víceméně zvyká jako na drobné podivnosti a dokud nepřesáhnou určitou mez, nepřikládá jim význam, který skutečně mají.
Virník a Metelka hranice normálního běžného chování a jednání překročili nedávno a je třeba jim přičíst k dobru, že o pomoc požádali sami a relativně včas.
I tato zpráva je v rámci pomoci, o kterou oba požádali. Následující informace jsou nutné jak pro bezpečnost lidí z jejich sociálního prostředí, tak pro ochranu Virníka a Metelky samotných. Je známo, že riziko ohrožení vlastního nebo cizího života či zdraví je u duševních chorob značné a proto je nezbytné mít k dispozici validní informace, abychom mohli toto riziko minimalizovat. Krom toho, chceme – li jim oběma skutečně pomoci, musíme se snažit o jejich znovuzařazení do normálního života, o to, aby byli schopni se adekvátně adaptovat na životní realitu, kterou nebudou nahrazovat fantazijním světem, kde je snadné se uzavřít, zejména tehdy, je –li tento vymyšlený prostor subjektivně příjemný.
U typu poruch, kterými oba trpí, je typické právě stírání rozdílů mezi realitou a fantazijním světem, který je vnímán jako skutečný a je tak prožíván ( ráno je prostě budí polonahá kreslená sestra, baví se s nimi, pak jdou do bazénu, na solárium…, jejich prožívání je pro ně tak skutečné, že pochopitelně jejich tělo reaguje na pokyny mozku např. o pobytu v soláriu a vytváří odpovídající pigment, atd…). Na tomto příkladě vidíte, jak je psychická nemoc závažná a záludná, jak právě psychika ovlivňuje i somatický stav pacientů. Pro ostatní je snadné sdílet s takto postiženými lidmi jejich blud a nevědomky je tak udržovat v chorobném stavu, čímž se ovšem jejich potíže prohlubují a čím dál víc se vzdalují skutečnému reálnému životu. K úspěšnému vyléčení je nutné, aby hoši dokázali získat náhled na vlastní prožitky, aby dokázali identifikovat fantazijní prožívání jako subjektivní představy, které se ve fyzickém světě. Právě společné sdílení představ místo reálného žití je ovšem to, co oběma komplikuje léčebný proces. U některých velmi blízkých lidí (což ti dva jsou) k tomuto dochází. Původní blud jednoho se indukuje druhému, který se mu přizpůsobí a začnou se u něho projevovat tytéž příznaky a potíže, takže začne bludné představy s druhým sdílet (indukovaná psychóza) a být v nich rovněž značně angažován.

Tyto potíže ovšem nejsou jediné, zdravotní stav Virníka a Metelky je značně komplikovaný a jejich diagnóza by vyžadovala kombinaci několika diagnostických kategorií, které pro laiky zní zhruba stejně jako nářečí již skoro vymřelého kmene potočních lidí v jihočínském kantonu, čili vás tím nebudu zatěžovat. Pokusím se vám místo toho trochu přiblížit průběh hospitalizace obou Jiříků v psychiatrické léčebně.


V dohodnutém termínu se chlapci řádně dostavili na přijímací oddělení, kde se podrobně seznámili s terapeutickým programem, způsobem léčby i nezbytnými vyšetřeními. Drobná potíž vznikla s přidělenými místy, protože hoši se odmítli rozdělit od sebe .Pod slovem „odmítli“ je třeba si představit nikoliv větu „ ale my chceme být spolu“, nýbrž hysterický záchvat, v dokumentaci popsaný takto :

„Náhlé sdělení o samostatném umístění vyvolalo v původně klidném pacientovi prudký hysterický raptus, doprovázený neartikulovanými výkřiky, rozumět bylo pouze slovům „ne sám, bát se, Jiřík taky“. Výkřiky se střídaly s návaly pláče. Značný psychomotorický neklid, doprovázený nekoordinovanými pohyby celého těla na podlaze (drobné oděrky na hlavě – dodatečně ošetřeno) vyvrcholil do křečí celého těla se škubáním, později hysterický opistotonus . Po 40 minutách pacient zpacifikován 5 ošetřovateli, umístěn do odluky, kde po aplikaci zklidňující injekce vyčerpán usnul. Značně paranoidně nastaven, nelze vyloučit poruchy vnímání, suspektně poruchy myšlení, nekomunikativní, domluvě nepřístupný, velmi těžko ovlivnitelný, emočně labilní bez adekvátní sebekontroly“.


Metelka, který sledoval celé Virníkovo psychodrama zpovzdálí, naštěstí zcela paralyzován tím, co se odehrává, nekladl větší odpor a jeho umístění do izolace tedy nebylo nutné. Zůstal na oddělení, kam po 2 dnech, strávených v izolaci dorazil i Virník. Ten byl sice již klidnější, nicméně pro jeho nevypočitatelnost (vzhledem k bezpečnosti ostatních pacientů) mu byl ponechán ochranný oděv.







Zde musíme pokárat Metelku, který svého kamaráda zákeřně napadl, jak později vysvětloval, samou radostí ze shledání nevěděl, co dělá.
Po odevzdání veškerých osobních věcí se vcelku rychle zabydleli na útulném 25-lůžkovém pokojíčku a zadaptovali se na své nové spolubydlící.

Oba absolvovali předepsaná vyšetření neurologická, psychiatrická, psychologická a urologická, vzhledem k povaze potíží i vyšetření falopletismografické. Na základě všech výsledků byl upřesněn terapeutický plán.Nebudu zde rozvádět všechny výsledky, ale pro orientaci se zastavím u posledně zmíněného vyšetření. Falopletismograf je přístroj, měřící reakce pohlavního údu (vč. okem nepostřehnutelných) na různé podněty. K tomu slouží sady obrázků s různou tematikou, promítaných vyšetřované osobě. Podle reakce na ty které obrázky nebo určitá témata se diagnostikuje sexuální preference nebo preferovaný způsob sex. uspokojení. Lidsky řečeno, poznáme, co koho vzrušuje. Výsledky byly poněkud překvapivé. Virník značným vzrušením reagoval zejména na obrázky drobných lesních živočichů, nejsilnější reakce byla konkrétně na obrázek veverky, skákající z jednoho stromu na druhý, absolutně bez reakce byly obrázky s tematikou sado – maso, pedofilní a obrázky různých předmětů. Vedle již zmíněných zvířátek byly zaznamenány drobnější reakce na některé fotografie mužů – převážně nepříliš vysportované, ale mužné typy s kulatým obličejem a nevýraznou vlasovou pokrývkou.
V případě Metelky je problém složitější, ten reagoval i na Homera Simpsona. Po ujištění, že přístroj je naprosto spolehlivý a po vyloučení vyšetřujícího lékaře jako primární podnět Metelkova vzrušení jsme, bohužel, museli konstatovat, že s tímto výsledkem si nevíme rady. Respektive že nespadá do žádné dosud známé a definované diagnostické kategorie. Po konzultaci se zahraničními kolegy jsme celé vyšetření poslali na ústředí Světové zdravotnické organizace s návrhem o zavedení nové sexuologicko – psychiatrické kategorie, která by mohla být nazvána „Metelkův syndrom“ (doufám, že na to bude Jiří náležitě pyšný).

Co se týká terapií, oba pacienti se aktivně zapojili do celého programu, excelentních výsledků dosáhli zejména na pracovní terapii, kde pravidelně dostávali nejvyšší možné ohodnocení za navlékání korálků a pletení rohoží. V těchto činnostech výrazně vynikali nad ostatními pacienty.

Při skupinové psychoterapii otevřeně hovořili o svých problémech, ochotně naslouchali problémům druhých, byli jim výraznou emoční podporou. Drobné neshody s ostatními pacienty dokázali za pomoci personálu zvládnout a byli schopní získat alespoň částečný náhled na své potíže a navrhnout způsoby jejich řešení.

Slabší byli oba v technikách arteterapeutických, částečně z důvodů neinformovanosti arteterapeuta. Diskuse nad namalovaným obrázkem s tématem „Kdo jsem“ byla přehlídkou oboustranného nepochopení. Hoši nechápali, proč jim terapeut neustále dokola vysvětluje, že ničí život není přece jen o tom, že pořád prší, že jsou i slunné dny a nutí je malovat pořád znovu a znovu, proč píše do dokumentace opakovaně poznámky o „hluboké endogenní depresi, bezvýchodném prožívání a existenciální krizi, maskované přátelským až bezstarostným prezentováním svého nitra“, terapeut zase nepochopil, že ten všudypřítomný velký deštník je padák. Na jeho omluvu musím říct, že ani obrázek „Zátiší s jablky“, který chlapci vyprodukovali nebyl příliš povedený.





Ranní rozcvičky a pohybové aktivity si hoši opravdu užívali, běhali okolo celého ústavu jako o život, ostatní spolupacienti za nimi padali vyčerpáním k zemi, ale charakterové vlastnosti obou jim nedovolily nechat své nové kamarády bídně zhynout v hromadách sněhu, a tak se pokaždé vraceli na oddělení obtěžkáni 2-3 polomrtvými těly. Nutno říct, že to výrazně přispělo ke zlepšení jejich fyzické kondice, inu ve zdravém těle zdravý duch – tedy v rámci jejich možností a omezení. Relaxační techniky ne zcela zvládali, občasné hlasité chrápání značně rušilo ostatní, nicméně vezmeme –li v úvahu předchozí tělesné výkony, nelze se divit, že prostě usnuli.

Individuální psychoterapie byla rovněž nedílnou součástí jejich léčebného režimu, ale o jejím průběhu nemohu bohužel sdělit nic. Jednak není dokončená, oba budou ještě docházet na sezení do mé ambulance, a za druhé – co se tu hodinu každý den dělo mezi nimi (pochopitelně jednotlivě) a mnou jako psychoterapeutem se nehodí veřejně zmiňovat. Mohu snad jedině podotknout, že výkony obou byly od průměrných po vynikající.

Volný čas mezi terapiemi, jídlem a spánkem využili rovněž velmi plodně. Chlapci procvičovali svou jemnou motoriku skládáním hraček (vyžadovali při každé vizitě nová kindervajíčka, což lezlo personálu trochu do peněz, ale usoudili, že za ten klid to stojí),






trávili čas přemýšlením o sobě, rozhovory s novými kamarády, jejichž osudy je leckdy emočně velmi zasáhly, i na slzy dojetí se dostalo. Několikrát se sice ziniciovali mírný konflikt s některým neodbytným pacientem, který se nechtěl vzdát jejich společnosti, ale v tomto prostředí existují řešení i pro tyto situace a nutno říct, že to jsou řešení velmi účinná.







Chlapci selhali prakticky pouze v jediném a to je jejich propracovaná fabulace o pobytu v rehabilitačním středisku na Slapech. Pro mě osobně to je velké terapeutické zklamání, na druhou stranu svědčí o závažnosti jejich potíží a varuje před dalším možným podceňováním projevů jejich duševní choroby.Rozporem mezi prezentováním svého pobytu na internetu a verbálním náhledem na svou problematiku v podstatě dokázali svou schopnost formálního přizpůsobení. To je jedna z možných komplikací jejich pobytu mimo zdi psychiatrie a účelné pomoci od jejich blízkých. Velmi dobré formální přizpůsobení může totiž vyvolat v ostatních lidech klamný dojem, že jsou oba naprosto v pořádku a mají schopnost racionálního uvažování.Lze ale těžko odhadnout, co se v nich skutečně odehrává. Stačí nepatrný podnět, aby si potlačované emoce našli cestu ven, zejména v případě jejich snížené frustrační tolerance a bleskově dojde k nevypočitatelné reakci ve smyslu masivního psychomotorického neklidu, agresivního nebo hysterického raptu, ve kterém se naprosto nedají ovládat.

Celkově však mohu s klidným svědomím prohlásit, že oba dva se jeví jako velmi perspektivní pacienti, udělali velký kus práce. Přestože jejich psychiatrická diagnoza je komplikovaná, jsou schopni, budou-li stejně usilovně pracovat i nadále, zapojit se v průběhu několika měsíců až let do běžného života, byť s drobnými omezeními. Vzhledem k pokrokům, které udělali jsme se rozhodli, že není nutná další hospitalizace a následná terapie může probíhat ambulantně – pod nezbytným odborným dohledem, pochopitelně. Nicméně je třeba mít na paměti, že jak Virník, tak Metelka trpí vážnými psychickými poruchami, což vyžaduje od jejich sociálního okolí velkou dávku tolerance a ohleduplnosti. Stačí drobná, pro psychicky zdravého člověka běžná a normální zátěž, aby se dřímající onemocnění opět přihlásilo o slovo a recidiva akutních potíží propukla naplno.


- buďte k nim milí a laskaví
- nevyčítejte jim občasné emoční výbuchy nebo naopak apatii a nezájem o některé, dle vás
nutné a důležité záležitosti
- dejte najevo zájem o jejich potíže, budou –li se vám chtít svěřit
- obrňte se trpělivostí a shovívavostí
- vypusťte ze svého slovníku výrazy, které by je mohly vyprovokovat (magor, neblázni, to
není normální, tady je blázinec…)
- nedávejte jim do ruky sirky, ostré a nebezpečné předměty
- nenechávejte je samotné a bez dozoru
- neodporujte jim a nevyvolávejte konflikty,ve kterých by byli přímými účastníky
- v případě nutnosti volejte Rychlou záchrannou službu, event. policii ČR k asistenci

Pouze plně podporující a chápající prostředí jim může pomoci k úzdravě, resp. k tomu, abychom společně drželi jejich nemoc pod kontrolou a neodsoudili je k trvalému pobytu na psychiatrii.









Zaslouží si ještě šanci na důstojný život!

Děkuji za celý terapeutický tým.

Mgr. Kudláková