Zpět na seznam

JELENÍ LOUKY 2005
13.01.2005

zimní soustředění očima mgr. Kudlákové

Byla jsem požádána o zhodnocení letošní zimní rekreace aeroklubu z hlediska jeho psychické náročnosti, event. psychohygienického efektu pobytu na čerstvém vzduchu horského masivu.

Tak tedy : bylo to náročné a psychohygienický efekt mohu zhodnotit až po uplynutí doby, nezbytně nutné k regeneraci svalových struktur – momentálně mi veškerou pozornost bere neuvěřitelná námaha jinak běžných pohybů, zejména plynulá chůze a zvedání se ze židle. Doufám, že ostatní jsou na tom líp. Ale některé postřehy jsem schopná si i při tomto utrpení vybavit.Můj asociační řetězec vypadá stručně asi takto : hory – mokro – obloučky – medvědí mlíko – zadek – krvesaj – vypadáš výborně – svařák – snowboard je vo pohodě, vole.
Pokusím se jednotlivé body poněkud rozvést.

Mokro – počasí okolo 0, byli jsme turch než jsme vůbec dorazili na vlek. Množství sněhu akorát, o čemž svědčí fakt, že Gumák byl i venku vidět. Opět nezklamala Pavlínka, protože s jejím příjezdem začalo hustě sněžit. Asi nikoho nepřekvapí, že nejhezčí počasí bylo bezprostředně po jejím odjezdu. Někteří účastníci zájezdu přemýšleli o možnosti Pavlínu prodat do cizího aeroklubu, čímž by zajistili na příští sezónu v Hořovicích stálé krásné počasí. Zatím ovšem nenašli nikoho, kdo by se jí ujal – chcete jí? Zájemci se mohou hlásit u náčelníka, konkurz bude vypsán v březnu.

Obloučky – to byl hlavně problém můj a Hakenovic Štěpánky jakožto největších střev. Ne, že by nám to nešlo, ale zprůměrujeme – li lyžařský um ostatních, dohnaly jsme je jakž takž až na konci týdne po usilovném tréninku. Na druhou stranu – není důležité něco umět, ale dobře u toho vypadat, což jsme, myslím, beze zbytku splnily.Pravda, nečekané výkřiky z vleku „ vypadáš výborně „ občas způsobovaly menší kolize vzhledem k plynulosti jízdy, ale neubraly nic na estetickém dojmu a navíc zvyšovat sebevědomí lidí je jeden ze stěžejních úkolů psychologa, sebe nevyjímaje. Trochu nám kazil radost Prochorovic Míra, ale k tomu se ještě dostanu.

Medvědí mlíko, event. svařák myslím nepotřebuje bližší komentáře, obojího bylo dost a zaplať Bůh za ně. I těm, kteří nejdřív odmítali s úšklebkem na tváři, se po ochutnání rozzářily očička – viz Hakenovic Eliška.
Krvesaj naprosto kraloval pátečnímu večeru. Pravda, jeho kombinace s tatarákem se ukázala naprosto nevhodná pro některé nezkušené píče z řad mladších účastníků – Prochorovic Míra – ale starší a zkušenější viděli příčinu žaludečních a střevních potíží spíše v kombinaci únavy a míchání řečeného s nevhodnými druhy alkoholu (griotka, broskvová vodka…).Navíc se na to Míra od začátku netvářil příliš nadšeně





Metelkova kombinace krvesaj – rum se ukázala jako velmi prospěšná. Konečně rum je nápoj znalců.
Ale i ostatní se vcelku snažili, vědomi si toho, že alkohol v malém množství nemá smysl ( a my z protialkoholního o tom víme dost . Navíc je třeba myslet na budoucnost a poctivě si vychovávat další generace pacientů, co bychom dělali s národem abstinentů, že!?) Ovšem i mě ještě občas něco překvapí a tentokrát to byl „sloní mls“. Nalít si alkohol na lžičku a aplikovat ho nosem, to dokázali jen skuteční muži. Po Petrově ukázce s bouřlivým průběhem – málem zbořil chalupu – a jeho hecování, že hokejisti jsou větší tvrďáci než banda parašutistů, se Shrek a Šemík nenechali zahanbit a jali se zlikvidovat nosní sliznici a tím nenechat na paraklubu ostudnou nálepku srabů. Kolektiv by jim měl za tento čin být vděčen, zachraňovali čest všech za cenu vlastních čichových orgánů – to je oběť hodná MUŽE !

Snowboard je vo pohodě, vole! Vedle věty „bejt tebou, tak bych si ty rossignoly nebral“ velmi často používané heslo. U některých adekvátně, u jiných s pochybnostmi, jak už to bývá. Pochopitelně s touto tematikou souvisí i shlédnutí instruktážního snímku „Snowboarďáci“. U této projekce byly přítomné prakticky všechny děti, které ho sledovali v tranzu a Prochor, který se ze všech sil snažil, aby si děti nevšimly ruměnce na jeho tvářích. Dosud uspokojivě nevysvětlil, proč se červenal, když děti a adolescenty to nechalo v klidu.
Malej Renda na prkně exceloval, sjížděl stůl a skákal otáčky radost pohledět. Prochorovic Míša a Hakenovic Vojta – kromě neustálého předbíhání ve frontě, zejména v případě prvně jmenovaného (naprostá neúcta ke starším, kteří si frontu vystáli – třeba já) to rovněž zvládali s úspěchem, což se – bohužel – nedá říct o Shrekovi. Je pravda, že se jal sjíždět svah s primárně naraženým a oteklým vnitřním kotníkem, což bychom měli brát v úvahu. Po vyvrknutí již tak zraněné končetiny prováděl neskutečně poutavou pozemní choreografii bezprostředně u vleku - zejména gymnastické prvky na břiše za stálého vlečení prkna za sebou měly vysoký stupeň náročnosti.

Zadek – erotický podtext zájezdu vzala do ruky (pochopitelně obrazně řečeno) mladá dospívající generace a erotickou hvězdou se jak u mladší, tak u starší generace stal bezpochyby Prochorovic Míra. Jak k tomu došlo? Jak už jsem zmínila, Hakenovic Štěpku a mě trochu štval, protože vypadal na sjezdovce lépe než my – jako mladý Adonis. A jeho styl, později trefně nazvaný „píst“ byl nepřekonatelný (bez špetky ironie).Pastva pro oči ! Navíc jsme se my – ženy – shodly na tom, že musí mít úžasně vypracované hýžďové svalstvo. Tuto domněnku Míra podpořil skromným pokrčením ramen a sklopením očí – to neměl dělat (nebo že by to bylo cílené?). V tu ránu totiž probudil zvědavost a mrzký chtíč ženské části výpravy a vůlí neovladatelné zvýšení hormonální hladiny vedlo k frontálnímu útoku, jehož cílem bylo přesvědčit se na vlastní oči o dokonalosti zmíněných svalových skupin. PODAŘILO SE !




Byla to fuška, pokopaly jsme se navzájem přeskáčema do hlav v lítém boji, ale zadek fakt dobrej! Nutno podotknout několik podrobností boje : malej Renda zpočátku vytvářel dojem, že se bije za Mírovu čest, ale jen do té doby, dokud neskolil Hakenovic Elišku na lopatky, v kteréžto pozici se mu náramně zalíbilo a poskytl Elišce nevšední sexuální zážitek. To už mu byla čest kamaráda fuk. Je nám sice záhadou, jak dokázal stopy vlastního uspokojení lokalizovat na svá záda, ale třeba je mladá generace vynalézavější, než si myslíme. Ani Prochorovic Míša bratra neubránil, proti komandu Štěpka, Danka a já – zpočátku ještě Eliška, než jí zcela zaujal Renda – 3 adolescenti nic nezmůžou. Kdyby chtěl, mohl pomoci Prochor – koneckonců měl se bít za rodinu – ale zřejmě ho paralyzovala závist, že kýženým objektem není jeho zadek a tak jen stál a dokumentoval prznění syna.
Ale dosti tělesnosti, Míra se musel bránit i proti zájmu dospívajících dívek, vysílajících k němu obdivné a koketní roztomilé čtrnáctileté pohledy, což nám – dospělým vhánělo slzy dojetí do očí. Museli jsme zkonstatovat, že řešení problémů typu „ co mi řekl a co jsem na to odpověděla – tý jó… a mám si vzít tuhle sponku?…mám mu to říct?“ bez sexuálního podtextu je prostě něco, co se nás – bohužel – už netýká. Škoda.

I na psychologickou práci byl čas – několik drobnějších konzultací .Šemík si povzdechl, že Prochora furt bolí hlava….rady Mírovi ohledně zájmu mladých dívek….obzvlášť jsem si cenila svého psychologického působení na Shrekovic Anežku – když měla spinkat, říkala, že jí bolí bříško a lokalizovala bolest do oblasti pupíku, blinkat se jí nechtělo, a můj briskní psychologický závěr – jasně, má jít spát, snaží se získat pozornost a trpělivě jsem jí vysvětlila, že bříško je unavené a potřebuje spinkat. Uspokojení z dobře vykonané práce mi vydrželo asi 2 minuty, než přišla Štěpánka Shrekovic dolů nahlásit, že Anežka se pozvracela do postele. Inu, všechno se ukecat nedá.

O běžkařské části zájezdu nic nevím, je ale třeba vyzdvihnout odvahu Marušky, která stačila chlapům nejen v tempu, ale i v panácích cestou.
Další ocenění putuje k Prochorovi za bravurní pantomimické ztvárnění perlorodky v rámci společenské hry – objevil v sobě netušený talent. Bohužel bez dokumentace, která ovšem je v případě jeho vztahu k lyžování a horám obecně – aby nevyšel ze cviku, bral si na noc lyžařské brýle





Odvahu prokazovali a estetický zážitek poskytovali i Rendovic, každé ráno vybíhající jen v trenclích do sněhu na ranní rozcvičku. Bohužel vím pouze z doslechu, spala jsem.
A konečně, jako psycholog a pedagog oceňuji rodiče přítomných dětí, odvedli na výchově svých potomků dobrou práci a naučili je alespoň jakési úctě ke starším, což dnes vůbec není běžné. Děti bez řečí nosily dospělým pití, různé věci, zapomenuté na pokojích, některé nosily i lyže do kopce! A všemožně se snažily zpříjemnit starší generaci rekreační pobyt – např. masáží nohou




Myslím, že v případě hořovického aeroklubu vyrůstá pokolení, na kterém se dá částečně stavět (snad je to nepřejde).