Zpět na seznam

Obecná úvaha o vzdělání
03.05.2005



Znovu Vás zdravím, tentokrát s tématem vzdělanosti, jenž vzešlo jednak z Vašich řad přímo, jednak z mé plodné diskuse s váženým panem Hopsislavem (mimochodem Vaším tématem rozkličování a zacyklování příčin a následků kompenzačních mechanismů se usilovně zabývám a doplňuji v dané oblasti vzdělání). Budu se tedy dnes věnovat této problematice, abychom si všichni poněkud odpočali od všudypřítomného sexuálního podtextu (uvidíme, zda se to povede).
Dlužno ještě podotknout, že nemám valný přehled o konkrétní vzdělanosti na Hořovickém letišti, mé úvahy budou tedy - jako ostatně vždy – naprosto obecné a nekonkrétní.

Jak jistě víte, jho povinné školní docházky zavedla v našich zemích Marie Terezie. Jaká byla její motivace k tomuto činu je zřejmé – nikoliv vzdělané obyvatelstvo, svědčící o prosperujícím a sociálně spravedlivém království, alebrž finance. Kdyby měla každému ze svých dětí (a že jich měla..) platit soukromého učitele, státní kasa by byla brzo prázdná. No a od té doby na to doplácíme všichni. Ukradené dětství, povinnosti, dny a noci strávené nad knihami, abychom do sebe absorbovali vědomosti, které nám nikdy k ničemu nebudou. Nemluvě o zničených životech učitelů a zejména učitelek, kteří na sebe toto břímě berou. O následcích pro ně hovořit nebudu, jistě každý nějakou tu učitelku znáte. Následky pro žáky jsou děsivé. Ano, naučí se číst, psát a počítat, ale čím vším za to platí?

- ztrátou vlastní individuality při pokusech začlenit se do kolektivu
- ztrátou sebeúcty za nevědomosti
- ztrátou iluzí o krásném světě, kde najednou platí fyzikální zákony, kterým nerozumí (na rozdíl od strašidel, jejichž činnost a podmínky, za kterých jí provozují jsou naprosto jasné a průhledné)
- není Ježíšek, ale tržní hospodářství, není čáp, ale pohlavní a rozmnožovací orgány
- rodiče mě nemají rádi proto, že jsem jejich a hodná, ale za nějaké stupidní hodnocení cizí paní,která mi místo bonbonů napíše jakýsi znak
- za jiný znak, který všichni – Bůh ví proč – hodnotí jako špatný, přestože logicky má daleko vyšší hodnotu následuje trest
- atd…..
……………………………………….nezdá se Vám to kruté?

Mě ano. sama si vzpomínám na traumata, když mi učitelka sebrala panenku v říjnu a odmítla jí vydat dřív, než na konci školního roku (to si nemůže koupit vlastní?), dodnes trpím při pohledu na modré trenýrky s kapsičkou na zadku – proč mě – značně obézní dítě – nutila do kotrmelců, když jsem se ani nerozeběhla? A to nemluvím o dvojce z chování, kterou mě s radostí udělila celkem 2x. Jak jsem trpěla, to si asi umíte všichni představit. Věřím, že podobných zkušeností máte sami dostatek. A sami dobře víte, jak neobjektivní to bylo.

Takže počáteční úleva po skončení ZŠ bývá značná. Bohužel je počáteční. Na druhou stranu vzdělání po ZŠ skýtá jiné zábavy v souvislosti s opouštěním vrstevnických skupin stejného pohlaví a navazování vztahů s pohlavím opačným a pokud studujete ve smíšené třídě či ústavu, máte na tuto dobu i pozitivní vzpomínky (já ne, nebýt náhody a rekonstrukce školy, neměly bychom ve 2. ročníku třídu na stavební průmyslovce a moje představa o mužích by se bývala rozvíjela zcela patologicky podle dědečků na interním oddělení při jejich hygieně). Pokud se dokážete na ojedinělé chvilky odprostit od zaujetí pohlavními rozdíly, a tím pádem se dostanete ke studiu samotnému, můžete se dozvědět i něco málo zajímavých věcí, které jsou někdy i v životě použitelné. A pokud jste opravdu svědomití, můžete se – nabytí vědomostmi a dovednostmi – do budoucna věnovat oboru, který jste vystudovali. Většina lidí však skončí střední vzdělání poznáním, že tohle dělat nikdy nebudou a vrhne se na úplně jiné činnosti.
Střední škola či učiliště má ve své podstatě úplně jiný efekt. Člověk učiní povinnosti za dost, rodiče ztratí výchovné argumenty a hurá do světa. Když jsem dost starý na vydělávání peněz, jsem dost starý na jejich utrácení bez dohledu starší generace. Právo mi na to dává výuční list nebo maturitní vysvědčení – známka dospělosti. Od této chvíle by člověk měl být zodpovědný za své činy nikoli rodičům a autoritám. Jsem velmi ráda, že někteří lidé se rozhodnou v pokročilém věku k tomuto kroku a vidím v tom zejména konečně se probudivší touhu po samostatnosti, odpovědnosti, ochotu opustit nezralé, dětinské formy chování a postavit se tváří v tvář skutečnému životu.

Všem, kteří se odhodlali prát se sami se sebou k tomu blahopřeji.